Britské automobily Riley prosluly nejen na soutěžích a závodech, ale i jako solidní sedany pro sportovně založené řidiče...

Britská značka Riley přežila jako část koncernu British Motor Corporation až do konce šedesátých let. Dnes zapomenutá firma poskytla v roce 1932 pomoc britskému závodníkovi Raymondu Maysovi, tehdy zřejmě prvnímu, jenž žádal sponzoring od automobilového výrobce, pro stavbu speciálu na základě sériového typu Riley 12/6 pro závody do vrchu, známému jako White Riley. Řadový šesti-válec Riley 1,5 litru dostal přeplňování kompresorem a byl tak úspěšný, že když Mays stál u zrodu předválečných monopostů ERA (English Racing Automobiles), stal se tento motor výchozím bodem. Není bez zajímavosti, že automobily ERA ještě v padesátých letech bodovaly v mistrovství světa formule 1. Ale vraťme se na začátek...

Společnost Riley Cycle Company z Coventry, britského hlavního města automobilů, experimentovala se čtyřkolovými vozidly už v roce 1898, kdy ještě dodávala hlavně jízdní kola, ale motorové dvoukolky (od 1,25 HP) a tříkolky (až 9 HP) produkovala asi do roku 1908. Bratři Victor, Allan, Percy, Stanley a Cecil Rileyové používali francouzské jednoválce De Dion-Bouton, později vyvinuli vlastní a konstruktér Percy Riley jako první zavedl mechanicky ovládané sací ventily a patentoval časování ventilů s překrytím jejich otevření. První vozy Riley (série od 1905) byly poměrně konvenční, ale spolehlivé, patřily k průkopníkům kol s drátovým výpletem, začínaly s dvouválci (první vůz W. O. Bentleye byl Riley V-twin), ale jejich image rozhodně nebyla sportovní. To změnil až Riley Nine v roce 1926... Největší slávu Riley Motors přinesly automobily, zejména malé sportovní roadstery dvacátých a třicátých let, mezi nimiž zářil Riley Nine. Pokrokově smýšlející Percy Riley uvedl vůz v roce 1926 a dal mu do vínku inovativní technická řešení včetně čtyřválce 1087 cm³ (ø 60,3 x 95,2 mm) s vysoko uloženou dvojicí vačkových hřídelů v bloku (na každé straně jeden), ovládajících šikmo uložené ventily v hlavách s půlkulovými spalovacími prostory krátkými tyčkami a vahadly, tedy řešení, spojující výhody rozvodu OHV a DOHC, jež se stalo charakteristickým prvkem motorů Riley až do konce jejich výroby v roce 1957 (Pathfinder)!

Šestiválcová verze přišla v roce 1929 jako typ 1,6 l Fourteen, v roce 1928 se zrodila cestovní verze Nine a snížený sportovní model, pojmenovaný po autodromu Brook-lands. Třicátá léta přinesla mnoho dalších variant čtyřválců a šestiválců, známé jsou Lynx, Sprite, Kestrel a Falcon. Vysoké výkony motorů Riley přilákaly mnoho ladičů a závodníků, k nejznámějším patří rekordman Parry Thomas, konstruktér Reid Railton a závodník Freddie Dixon. Automobily Riley vyhrály BRDC 500 mil na autodromu Broklands třikrát za sebou (1934 – 1936), vládly i automobilové Tourist Trophy. Sportovní modely byly Nine Imp, šestiválec MPH 12/6 a od roku 1935 čtyřválec Sprite 12/4. V roce 1936 se objevil dlouhozdvihový čtyřválec 2,5 l. Přeplňovaný šestiválec Riley posloužil prvním vozům ERA, jež měly Velké Británii vrátit ztracenou prestiž v závodech Grand Prix. Úspěšný Riley Nine se vyráběl do roku 1938 a vzniklo přes dvacet tisíc vozů s různými karoseriemi, postupně vylepšovaný. Jak společnost expandovala, rozhodla se vytvořit něco výjimečného.

Velmi málo je známé, že dávno před Toyotou (Lexus), Hondou (Acura) a Nissanem (Infiniti) uplatnila strategii vytvoření samostatné značky pro nejluxusnější vozy. Tak založila pobočku Autovia Cars (1937) pro stavbu osmiválců Autovia Saloon, jejichž motor 2849 cm³ vznikl spojením dvou čtyřválců Riley v úhlu 90° (V8; tentokrát tři vačkové hřídele, sací ventily měly jeden společný). Převodovka byla pokroková preselekční planetová Wilson a zadní náprava dostala šnekový převod. Projekt nebyl dokončen (vyrobeno 35 vozů), protože se Riley dostala do finančních problémů a zachránilo ji převzetí Williamem Morrisem v roce 1938, jenž ji spojil do Nuffield Organisation, kam už patřily Morris, MG a Wolseley. Výrobní program byl zúžen na typy 1,5 a 2,5 litru a jejich motory poháněly rovněž poválečné vozy. Riley Pathfinder 2,5 litru (1953) zachoval klasické schéma motoru s vysoko uloženými vačkovými hřídeli, než produkce skončila v roce 1957. Tento motor pro sportovní vozy využil také Donald Healey. Monoposty ERA s deriváty šestiválců Riley startovaly v mistrovství světa F-1 do roku 1952 a jezdec Bob Gerard dokonce bodoval šestými místy na Velkých cenách Británie a Monaka 1950. Po druhé světové válce došlo k dalšímu spojování britských výrobců; Riley RM modelového roku 1946 z vlastního vývoje v Coventry však nabízely individualitu se sportovním nábojem, nízké sedany byly stylisticky zdařilejší než kupé a kabriolety, zejména když jim na eleganci přidala koženkou potažená střecha.

Série RMA až RMF se stala posledními čistokrevnými automobily značky, v letech 1946 až 1955 vzniklo 8959 vozů s motory 1,5/2,5 l konstrukce Riley, které stále podávaly velké sportovní výkony (Rallye Monte Carlo 1949). Čtyřválec 2,5 l Big-Four pokračoval v sedanu Pathfinder (do 1957), jehož pontonová karoserie však už byla konstrukcí z Cowley. Následující sedan Riley Two-Point-Six byl jen značkovou verzí Wolseley 6/90 (šestiválec BMC C-Series 2639 cm³). Posledním malým Riley s pohonem zadních kol se stal sedan One-Point-Five (lépe vybavená verze Wolseley 1500 na základě opuštěného projektu Morris), vyráběný do roku 1965.

Produkce Riley Motors se už v roce 1949 přestěhovala z Coventry do Abingdonu (závod MG), v rámci British Motor Corporation pak putovala po různých továrnách (Abingdon, Cowley, Longbridge). Nakonec se Riley stala úplnou značkovou variantou British Motor Corporation (BMC). Například Riley 4/72 (předtím 4/68 od 1959) byl sportovně laděný sedan s karoserií Pininfarina, který dostal typickou masku chladiče Riley. Prakticky shodný automobil byl v nabídce také jako Wolseley 16/60, Morris Oxford, Austin Cambridge a MG Magnette! První BMC Mini se vy-ráběl rovněž jako Riley Elf (30 912 vozů do 1969), o něco větší Issigonisova konstrukce BMC 1100/1300 měla luxusně laděnou sportovní verzi Riley Kestrel, resp. 1300 Mk II (21 529 vozů do 1969; čistě sportovní byla MG a luxusní Wolseley) atd. Tato politika tzv. badge engineering, tedy odznakového inženýrství, nemohla vydržet věčně, přispěla k zániku britských značek. Riley byla zrušena v roce 1969 (poslední typy Elf Mk III, 1300 Mk II a 4/72, první dva s předním pohonem, všechny s unifikovanou nabídkou motorů BMC), krátce po další fúzi do British Leyland, a Wolseley ji přežila jen o šest let déle. Není bez zajímavosti, že práva na značku Riley drží BMW Group, která ji získala s dočasným převzetím Rover Group. V devadesátých letech se objevily spekulace o vzkříšení, ale dnes už je to samozřejmě utopie. Riley zůstává jen v srdcích nadšenců a sběratelů.

Převzato z časopisu